Vážení čtenáři,
nevím, jaká jsou vaše aktuální přání, ale já bych si moc přál, aby už přišlo jaro a ta divná zima alespoň v našem městě skončila. Těm z vás, kteří zamíří o jarních prázdninách do našich hor, naopak držím palce, aby tam ještě nějaký sníh zbyl, byť i technický. V době, kdy píši tyto řádky, se sice předpověď počasí tvářila optimisticky, ale kdo z nás jí ještě věří…
Vůbec je to obecně s tou naší důvěrou takové, jaké to je. Často, a většinou i oprávněně nedůvěřujeme našim politikům, podobně tak svým šéfům, kolegům, ale občas i našim známým a blízkým. Snad nejsmutnější je, když ztratíme důvěru i sami v sebe… V našich městech se to pak projevuje celkovým nezájmem o věci veřejné, nechutí se jakkoli zapojovat do společenského dění a pokusit se alespoň trošku něco změnit. Po více než roce práce v samosprávě jsem mile potěšen tím, jak moc věcí mohou lidé v životě naší městské části ovlivnit. Ač si to sice mnozí myslí, opravdu to není „o nás bez nás“ a ani „o vás bez vás“. Ostatně místní spolky už s touto skutečností pracují velmi dlouho, a i díky nim se podařilo zabránit například některým nepodařeným stavebním nápadům. Faktem ale je, že prosadit některé věci prostě nějakou dobu trvá a ten, kdo je podobně jako já člověk netrpělivý, trpí.
Na druhou stranu mám velkou radost, že je mezi námi pořád hodně „srdcařů“, kteří se nebojí rčení, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán, a kteří nám, a především našim dětem ukazují pozitivní vzory. Od ledna pracovně navštěvuji sportovní kluby působící v Praze 6 a je více než zřejmé, že těch pozitivně naladěných nadšenců je pořád ještě dost. Je to vidět. Pod ne vždy atraktivním obalem, a tím myslím místy poněkud omšelý stav některých sportovních klubů a jejich areálů, se skrývá poklad v podobě trenérů, správců a dalších, dosti často dobrovolníků, kteří se celý svůj život věnují dětem, mládeži, ale třeba i seniorům, a kteří v praxi naplňují sokolské heslo „ni zisk, ni slávu“. Právě oni jsou mi vzorem, a ačkoli sám vedu malé atlety již skoro třicet let, mnozí z těch, se kterými jsem se v posledních dnech setkal, se tomuto poslání věnují i více než půlstoletí. A pořád je to baví… Jen si trochu s obavou říkám, zdali si všichni dokázali vychovat následnou trenérskou generaci, která bude jednou na jejich práci navazovat. Věřím a doufám…
Brzké jaro a veselé Velikonoce vám přeje
Libor Bezděk, radní pro sport a volný čas
