To to uteklo. Mám pocit, že sotva prázdniny začaly, už zase končí… A ještě pár dní a bude tu první září a moje osmiletá Kristina půjde do 3. třídy. A moc se netěší. Spíš vůbec. Ani jí to radši nepřipomínám, a i když s ní po celé prázdniny zlehka procvičujeme (přiznám se, že hlavně manželka) násobilku a čtení, o škole se o prázdninách u nás doma nemluví. A nejsme v tom sami. Na táboře, kde jsem byl hlavním vedoucím, jsem se ptal dětí, jestli a jak se těší do školy a vesměs jsem byl poslán k čertu. Možná si řeknete, no a co, to je přece úplně normální, i my sami jsme se na školu moc „netvářili“. Ale proč by nemělo být normální se do školy těšit? Proč mnohdy vnímáme školu více méně jako nutné zlo, které k mládí patří stejně jako ty právě probíhající prázdniny? Co od školy čekáme? Co ona od nás?
Školou jsme prošli úplně všichni a tak také máme pocit, že jí rozumíme a víme přesně, co a jak by měla dělat a co naopak ne… Nedávno se mělo za to, že škola má jen vzdělávat a výchova je především na rodině. Před tím to zas bylo jinak a škola byla nástrojem ideologů… A přitom anglické slovo „education“ v sobě má obě součásti – jak výchovu, tak i vzdělávání. Zkrátka a dobře, nevím, jestli víme my sami, co od školy pro sebe, resp. své děti chceme. A mezitím se okolní svět vyvíjí čím dál rychleji a škola nemůže, ani kdyby sebevíc chtěla, plně připravit své žáky na budoucí život, už jen proto, že vlastně dnes nikdo neví, jakým směrem se vývoj toho kterého oboru bude ubírat. Například absolvent odborné školy nemá žádnou jistotu, že ještě za deset let bude se získanou kvalifikací zaměstnatelný, neboť jeho profese jednoduše zanikne. Co by ve světle tohoto vývoje mělo být cílem vzdělávání?
Ani za sebe si tím nejsem úplně jistý a možná spíše vím, co nechci.
Nechci:
aby se děti učili něco jen proto, že se to po nich vyžaduje a třeba i z tradice (např. takoví láčkovci…). Možná by měl někdo příslušné osnovy, dnes moderně řečeno rámcové vzdělávací programy v jednotlivých předmětech trochu „prořezat“, ale asi tušíme, že matematik to rozhodně nemůže vykonat u matematiky a dějepisář u dějepravy, protože natolik své předměty milují, že jsou přesvědčeni, že důležité je úplně všechno a možná ještě mnohem víc. Asi by to šlo vzájemně, ale nesměli by spolu komunikovat a „handlovat“…
aby mi učitel na můj nesmělý dotaz k didaktickému postupu výuky AJ odpověděl: „Takhle se to tu učilo vždycky, a když se ti to nelíbí, jdi jinam…“ Pokud někdo učí metodami pro dospělé děti z 2. Třídy, radost tím neudělá ani jim a ani sobě, z čehož vychází další otázka na tělo: Kolik učitelů učí opravdu rádo?
trávit večery místo hraní a povídání si s dětmi nad domácími úkoly. I my sami si nosíme často práci domů, ale je fakt nutné těmto workoholickým návykům vést i naše děti?
aby děti braly vzdělávání jako nutné zlo. Hlavní úkoly školy dnes vidím spíše než v rozsahu znalostí, v rovině budování postojů typu: rád se učím něčemu novému a vím proč. V neposlední řadě i v rovině socializace, kde má škola nezastupitelnou roli, aniž si toho je někdy vědoma.
být škole nepřítelem a protivníkem. Chápu, že někteří učitelé mají rodičů jako já po krk, ale pojďme si o tom, co je dobré pro budoucí úspěšný život našich dětí, povídat.
aby se škola tvářila tak, jako že má na vzdělávání dětí monopol, když už to dávno není pravda. Dnes máme více než kdy jindy v minulosti možnosti se vzdělávat mnohými často neformálními způsoby a známé Paretovo pravidlo lze vztáhnout i na školu, kdy v nejlepším možném případě se k nám jejím prostřednictvím dostane 20 % znalostí, ale strávíme v ní 80 % času…
Mně osobně je nejbližším vzdělávacím cílem ten, který motivuje jedince mít potřebu se celý život učit a zároveň je tolerantním a solidárním, zkrátka si uvědomuje a vědomě rozvíjí své sociální vazby.
Jistě, otázka cílů vzdělávání je nepochybně tématem národním, ne-li globálním, ale i Starostové a nezávislí, za něž jsem se rozhodl kandidovat, mohou být těmi, kteří přispějí ke změně v uvažování o této problematice, a to alespoň ve školách naší městské části. I velká Praha už ví, že vzdělávání mladé generace musí projít změnou, už jen proto, aby i v budoucnosti byla naše metropole konkurenceschopná. Ostatně i proto pan primátor v minulých měsících organizoval kulaté stoly, kterých jsem se také zúčastnil, a kde se o těchto otázkách velmi živě mluvilo. Z diskuzí pak nejlépe vyšlo vzdělávání předškolní, naopak nejhůře vzdělávání na 2. stupni základní školy. To samé platí i pro naši „šestku“, která také oba typy škol zřizuje. A protože se považuji za optimistu, věřím, že společně dokážeme vzbudit u našich nejmladších opravdový zájem o vzdělání, a zároveň se i my sami a naše školy zapojí do této diskuze např. v rámci projektu „Česko mluví o vzdělávání“. Pak se možná nebudeme muset bát, že mladí naše čtvrti jednou v dospělosti nuceně opustí, ale naopak, že i děti našich dětí zde budou chtít žít a mít své děti v tak dobrých školách, ve kterých se oni sami úspěšně naučili učit.
Ing. Mgr. Libor Bezděk
učitel zeměpisu a matematiky, ředitel Domu dětí a mládeže hl. m. Prahy
předseda Evropské asociace zařízení pro neformální vzdělávání dětí a mládeže (EAICY)
kandidát do zastupitelstva Prahy 6 za hnutí Starostové a nezávislí
