Vybavuje se mi usmívající se sochař Kurt Gebauer stojící před svou obří Housenkou raného kapitalismu dočasně umístěnou na Vítězném náměstí, který říká: „Díky mým sochám nejsou války! Lidi se vyvztekají tady a pak jdou domu klidní.“ Neboli: Umění ve veřejném prostoru nemá jen okrašlovat. Má také bavit, provokovat, vzdělávat, připomínat. Má celou řadu funkcí a většinou vzbuzuje velké emoce. Lavičku Ferdinanda Vaňka před NTK po řadě nevybíravých útoků označil respektovaný průvodce po umění ve veřejném prostoru Pavel Karous za „nejzdařilejší památník Václava Havla vůbec“. O propírané soše Marie Terezie na Hradčanech zas napsal spisovatel Dan Hrubý v Reflexu: „Abychom mohli posuzovat roli Habsburků v českých dějinách, musíme je do nich nejdřív pustit!“ Vějíř Žofie Chotkové u Písecké brány prošel bez svárů, třebaže připomíná manželku následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda zastřeleného i s chotí v Sarajevu. Dneska si zmíněné sochy tisknou studenti gymnázií na 3D tiskárnách v rámci výuky. Také díky tomu, že máme už dlouhá léta odvahu umísťovat umění do veřejného prostoru. A navíc: V rámci odborných ohlasů díky tomu Praha 6 požívá mimořádný respekt.
