V obnově zrušených vodovodních pump na našem území vidím víc než nový zdroj vody spíš symbolické kulturní gesto. Už pro ten prostý fakt, že Praha je odkázána na vodní nádrže Želivka a Káraný, tedy na vzdálené zdroje vody z Vysočiny, respektive Středočeského kraje. Moje generace se narodila do vodního blahobytu, který se postupně ztrácí před očima. V 70. a 80. letech 20. století v komunistickém Československu rozumné důvody k odvádění vody z krajiny mnohdy chyběly. Koryta řek byla přesto napřímena a prohloubena, zvýšila se jejich kapacita a zrychlil odtok, polní cesty byly rozorány, potoky zatrubněny. Dnes čelíme následkům tohoto nerozumného počínání a teprve startujeme projekty na udržení vody v krajině: vracíme řeky do původních koryt, obnovujeme polní cesty a sázíme podél nich stromořadí, zvyšujeme schopnost krajiny vsakovat vodu… ale jsme teprve na začátku. Jak může Praha 6 přiložit ruku k dílu? Jedno velké téma tu je: ohřívání města. Čelit mu můžeme stavbou zelených fasád, návratem koryt potoků z podzemí na povrch a hlavně výsadbou vzrostlých stromů do ulic. Není nač čekat. Jinak se tu totiž časem upečeme.
